Život a bytí, lidé, hudba, fotografie, vesmír.
Kdo došel až sem na tuto stránku... A koho to vůbec zajímá?
Pro zvětšení fotky klikněte na foto.

Důkaz výše inteligence je podle množství informací, které životaschopný organismus dovede vnímat a pohybovat se mezi nimi kupředu k vlastnímu pokrytí zájmů a potřeb.
Vnímání počtu informací mezi lidmi je ve stejných podmínkách rozdílné.

Pomozte vědě. Zůčastněte se vědeckého projektu NASA, díky kterému tato planeta dokáže, že nejsme ve vesmíru sami. Nainstalujte si program, který využívá nečinnosti vašeho zapnutého počítače.
Klikněte na podrobnosti zde.

A něco o vesmíru pro náročné - Šok: Bůh možná hraje fotbal!
(Ne jak kdysi říkával Einstein "Bůh v kostky nehraje")

Bulvární titulek skutečně vystihuje představy dnešních kosmologů. Zpráva z hlubokého vesmíru, jaká tady za posledních 2500 let nebyla, se může záhy přesunout z říše spekulací do učebnic fyziky. Svědectví, které odpoví na jednu z nejčastěji pokládaných otázek - jaký je vesmír na svém konci -, je možná zodpovězeno.
Vesmír se zdá podle předpokladů několika významných světových kosmotopologů uzavřený a konečný. Představit si jej prý můžeme jako fotbalový míč, který je zevnitř zrcadlovým sálem. Hraje Bůh fotbal? Proč tyto zprávy nenaplňují všechna světová média? Možná proto, že celkový počet kosmologů zabývajících se topologií vesmíru dosud nepřesáhl 60. Možná proto, že nechce být nikdo unáhlený. A možná proto, že jde o výjimečné tvrzení a to si žádá výjimečných důkazů. Avšak argumentů přibývá. Po celou historii inteligentního života na Zemi vítězila nad všemi jinými existenčními otázkami jediná. Jak je velký vesmír? Kde končí a co je na jeho konci? Platon a Aristoteles měli za to, že je vesmír konečný a že má svou přesnou hranici. Demokritos a Epikuros si na druhou stranu zase mysleli, že vesmír musí být nekonečný. Že je to prostor bez začátku a konce vyplněný atomy a vakuem. Dnes, 2500 let od těchto předpovědí, se překvapivě zdá, že odpověď by mohla být někde mezi těmito dvěma názory. Vesmír se totiž jeví jako konečný, rozpíná se, ale hranici ani svůj konec paradoxně nemá. Poslední podrobné mapy mikrovlnného kosmického pozadí ukazují na to, že zřejmě žijeme v uzavřeném vesmíru tvaru dvanáctistěnného fotbalového míče, který má však vlastnosti podobné nekonečné ploše ve videohře. Tedy když opustíte plochu monitoru na jedné straně, okamžitě se objevíte na jeho opačné straně.
Jak plochý je vesmír?
Náš pohled na vesmír nejvíce ovlivňuje parametr, kterému se říká křivost. Každý objekt svou gravitací ovlivňuje tvar prostoročasu ve svém okolí (přesně tak, jak to v roce 1916 popsal Einstein). A všechny objekty ve vesmíru pak ovlivňují i zakřivení celého vesmíru. Jejich gravitace tak může „tvar vesmíru" změnit. Je-li hustota hmoty ve vesmíru velká, pak by byl vesmír uzavřený a zakřivený do sebe. Naopak kdyby byla hustota menší, než je potřeba na nezakřivený vesmír, žili bychom ve vesmíru otevřeném. Právě kritická hustota hmoty by pak znamenala nezakřivený, tzv. plochý vesmír (viz rámeček). Dnešní standardní kosmologický model předpokládá, že vesmír je plochý. Také je zřejmé, že se rozpínání vesmíru zrychluje díky téměř mystické repulzivní síle zvané pátý element (anebo temná energie). Tak standardní model předpokládá budoucnost vesmíru v podobě neustále se zrychlujícího rozpínání, avšak s celkově plochou eukleidovskou geometrií. V roce 2003 však sonda WMAP (Wilkinson Microwave Anisotropy Probe) přinesla první mapu kosmického mikrovlnného pozadí ve vysokém rozlišení. Spolu s ní a dalšími astronomickými pozorováními byl proveden přesnější odhad křivosti vesmíru na překvapivých W = 1.02 ± 0.02, což by naznačovalo že náš vesmír by nemusel být plochý, ale pravděpodobněji lehce zakřiven do sebe. S malou představivostí si jej můžeme ukázat jako třírozměrný povrch čtyřrozměrné koule. Pravda, čtyřrozměrná tělesa si představit asi nikdo nedokáže, tak si je všechny zjednodušme na třírozměrně ekvivalentní objekty. Na výkladu to neubere. Zjednodušený vesmír pak může vypadat jako nafukující se povrch balonku.
Topologie vesmíru
Lokální vlastnosti vesmíru a jeho fyzikální zákony nijak neřeší tvar vesmíru. O ten se dokáže postarat topologie. Vysvětluje celkový tvar a strukturu vesmíru. A globální topologické vlastnosti vesmíru jsou pro naši otázku důležité. Umí nám říct, jestli je vesmír konečný, anebo nekonečný, zda má konec a jak vypadá. Pokud máme sférický vesmír, pak je takový vesmír konečný. Na druhou stranu ploché anebo hyperbolické vesmíry mohou mít v závislosti na svých topologiích jak konečný, tak nekonečný objem. Vesmír, o kterém nyní mluví kosmologové, je uzavřený a tedy sférický. Jenže nemá konec. Představte si čtverec nakreslený na papíru. Jeho protější strany ztotožníme. Levou a pravou - vznikne cylindr. A pak spojíme horní a dolní - vznikne torus. Podobně jako ve videohře, když opustíte jednu stranu oblasti, okamžitě se objevíte na druhé straně. Náš torus očividně nemá konce, a přesto je jeho objem (v našem dvourozměrném případě plocha) přece jen konečný. Existence ve vesmíru, který má své konce spojené, s sebou přináší spoustu komplikací. Jednou z těch zásadních je, že dosud existovala jen jedna nejkratší cesta mezi objekty. Nyní jich může být více. Musí to dokonce znamenat, že na obloze možná vidíme některé objekty vícekrát. Je to, jako byste se postavili v zrcadlovém sále a viděli se v odrazech jako celý dav lidí. Je náš vesmír takové iluzionistické představení?
Svědectví mikrovlnného pozadí
Nejlepší způsob, jak zjistit tvar vesmíru, máme díky existenci kosmického mikrovlnného pozadí. To se urodilo jako pozůstatek po oddělení záření od hmoty v době, kdy byl vesmír starý 379 tisíc let. V té době se také objevily v oné horké kosmické polévce první nerovnoměrnosti v hustotě. Dnes, 13,7 miliardy let po velkém třesku, má mikrovlnné pozadí teplotu 2,7 K a tyto fluktuace se v něm ukazují jako teplejší a chladnější skvrny. Z nich nyní dokážeme vyčíst i geometrii a vlastnosti prostoru. A naše pozorování umožňují testovat předpovědi. Různé teorie předpovídají různé typy spektra tohoto mikrovlnného záření. WMAP umožnilo data a teorii porovnat. Kosmology však čekalo několik překvapení. Data popisující teplotní fluktuace v závislosti na úhlové vzdálenosti naznačovaly drobnou neshodu s předpověďmi pro plochý eukleidovský vesmír. Na velkých úhlových škálách data prostě neseděla. Pokud ale byla dosazena data odpovídající Poincarého dvanáctistěnnému prostoru, byla shoda překvapující (viz rámeček). Vážná informace o možném vesmíru tvaru dvanáctistěnu, který je několikanásobně propojen, tak byla na světě.
Dvanáctistěnný vesmír
Hlavním průkopníkem Poincarého dodecahedrálního (dvanáctistěnného) vesmíru je francouzský kosmolog Jean-Pierre Luminet. Ten tvrdí, že náš vesmír se jeví jako fotbalový míč složený z dvanácti pětiúhelníků. Pohled skrze tyto stěny pak vypadá jako pohled do našeho vesmíru, avšak pootočeného o 36°. Ve skutečnosti tak vzniká mnohonásobný toroid. Jeho efekt prostě je, že objekt, který se dostane k fiktivní hranici dvanáctistěnu, se objeví na jeho protilehlém „konci", avšak pootočen ve směru letu o 36°. Pro pozorovatele je to jako pohled do zrcadla. Zdánlivě se tak může celý vesmír jevit jako 120x větší! Teplotní spektrum reliktního záření spojené s Poincarého dvanáctistěnem je pak rozdílné oproti spektru plochého vesmíru. Na velkých škálách budou fluktuace mizet a dala by se tedy odhadnout velikost dvanáctistěnu a tedy skutečný objem vesmíru. Na menších úhlových škálách ale bude spektrum samozřejmě odpovídat plochému eukleidovskému prostoru. Taková data skutečně WMAP naznačuje. „Hodnoty, které jsme pro dodecahedrální vesmír spočítali, perfektně sedí s variacemi v mapě WMAP. Co více, nejlépe naše data sedí pro hodnoty 1.01 < W < 1.02, což plně odpovídá nejpřesněji naměřené hodnotě křivosti vesmíru," říká Jean-Pierre Luminet, autor kontroverzní teorie.
Kolik galaxií vidíme dvakrát?
Z pozorovaných dat sondy WMAP se dá také odhadnout velikost dvanáctistěnného vesmíru. A ta je zřejmě nejvíce trnem v oku oponentům teorie. Podle těchto předpovědí by měl být vesmír veliký pouze 43 miliard světelných let. Jenže s ohledem na to, že velikost pozorovaného vesmíru se nyní odhaduje na 78 miliard světelných let, se zdá, že některá místa na mapě mikrovlnného kosmického pozadí musíme vidět několikanásobně. To díky pseudozrcadlovému efektu na hraně dvanáctistěnu. A to je údajně nepřirozené. Co více, objem dodecahedrálního vesmíru se tak zdá být o mnoho menší než objem pozorovaného vesmíru. Jenže zde se může objevit konečný důkaz o skutečném tvaru vesmíru. Pokud by totiž měl být vesmír podle předpovědí Lumineta takový, jak uvádí, museli bychom na mapě kosmického pozadí vidět tyto zdvojené oblasti jako opakující se kruhy. S touto skutečností se však zatím kosmologové potýkají. Celá situace připomíná hádku dětí na pískovišti. Oponenti teorii kvůli nenalezeným kruhům odmítají, ale zároveň se odmítají pustit do hledání, které by jejich kritiku podpořilo nebo vyvrátilo. Konzervativnost tentokrát vítězí nad otevřeností, a tak vlastně nikdo neví, jak to s tím hledáním kruhů je. Podívejme se na to.
Ze stolu pryč
Několik málo přívrženců jen těžko dokáže prohlédnout všechny podstatné tvary v mikrovlnném pozadí. Oponentům stačí negativní pátrání například Cornishe a kolegů, kteří oznámili neúspěšné hledání opakujících se kruhů na škálách větších než 25°. A tak Poincarého hypotézu odmítli stejný den, co se objevila. Bohužel ignorovali základní fakt, že kruhy musí být na obloze pootočeny, že je jejich umístění relativní vzhledem k pozorovateli a že se nemusí nacházet těsně vedle sebe. A tak dodecahedrální model netestovali vůbec. Po připomínkách se k testování vrátili, ale aby ušetřili počítačový čas, hledali jen sousedící kruhy na škálách větších než 36° a nevzali opět v úvahu, že dodecahedrální vesmír je nehomogenní. „Tahle teorie sice narušuje nejpřirozenější představu, že ve vesmíru neexistuje privilegovaná pozice. Ale nic také nenasvědčuje tomu, že by privilegovaná pozice neexistovala, že není střed vesmíru. Tento princip může být klidně jen iluzorní. Podobně jako když si mravenec na poušti myslí, že celý svět je pokryt pískem a dunami," obhajuje svou představu Luminet.
Máme konečně důkaz?
Myšlenky dodecahedrálního vesmíru jsou již dva roky staré, boj jejích zastánců začal až teprve nedávno. Dr. Boud Roukema a jeho kolegové z Kopernikovy univerzity v polské Toruni totiž provedli další z průzkumů mikrovlnného kosmického pozadí a skutečně našli 6 párů kruhů odpovídajících dodecahedrálnímu tvaru a pootočené o 36°, každý o úhlovém rozměru 11°! To by implikovalo křivost W = 1.010 ± 0.001, což perfektně sedí Poincarého dodecahedrálnímu vesmíru. Zatím se však práce nedočkala odpovídajícího zhodnocení. A to i přesto, že od prvního publikování výsledků uplynul již více než rok. ;Skutečnost, že by náš vesmír byl mnohem menší než ten, který pozorujeme, a měl by tvar kopacího míče (a že by v něm existovala privilegovaná místa a dokonce něco jako střed), se zdá být nanejvýš extravagantní. A tak v mysli dnešního klasického chápání modelu vesmíru se není čemu divit, že je brán s rezervou a skepticky. Výjimečné objevy si skutečně žádají výjimečných důkazů. Jenže se zdá, že se jich zřejmě brzy dočkáme. Zdá se, že Bůh je skutečně fotbalový fanda.
WMAP - Wilkinson Microwave Anisotropy Probe je satelitem NASA, který je usazen v jednom z Lagrangeových bodů Země. Jeho úkolem je mapovat mikrovlnné kosmické pozadí, které se na obloze zachovalo jako pozůstatek po době krátce po velkém třesku. Vypuštěna byla 30. června 2001 na nosné raketě Delta II z mysu Cape Canaveral.
Hlavní dosavadní výsledky WMAP:
- Věk vesmíru je 13,7±0,2 miliard let.
- Pozorovatelný vesmír má napříč 78 miliard světelných let.
- Vesmír tvoří 4 % obyčejná hmota, 23 % temná hmota a 73 % temná energie.
- Hubbleova konstanta je 71 ± 4 km/s/Mpc.

Křivost vesmíru
Celková křivost vesmíru závisí na celkové hustotě hmoty a energie ve vesmíru. Tato hustota se obvykle značí řeckým písmenem W a představuje bezrozměrné číslo - aktuální hustotu hmoty a energie dělenou kritickou hustotou, která odpovídá plochému Eukleidovskému vesmíru. Eukleidovská geometrie je ta ze základní a střední školy, kde je součet všech vnitřních úhlů v trojúhelníku 180°. Vesmír tak může mít buďto svou hustotu rovnu kritické (W = 1), a potom dvě rovnoběžné čáry v prostoru budou vždy rovnoběžné a nikdy se neprotnou a vesmír bude plochý. Záporná křivost (W < 1) znamená, že hmoty není dost na to, aby prostor zakřivil do sebe. Takový vesmír je hyperbolický a dvě rovnoběžné čáry se v něm budou od sebe postupně vzdalovat. Naopak pozitivní křivost (W > 1) znamená parabolický vesmír. V něm se dvě rovnoběžné čáry nakonec někde v dálce překříží. Ostatně stejně jako zevnitř na kulové sféře.
Vážné nálezy v mikrovlnném pozadí
Jeden z důkazů, že má vesmír neobvyklý tvar, je vidět z grafu, který popisuje fluktuace v kosmickém mikrovlnném pozadí jako funkce úhlového rozměru oblasti Q. Data z WMAP jsou zelená, (fialová jsou data COBE) a spektrální módy jsou definovány jako L = 180°/Q. Největší úhlové oblasti (nebo také nejnižší módy) jsou velmi citlivé na globální topologickou strukturu vesmíru. Právě v této oblasti se data z WMAP liší od předpovědi nekonečného plochého eukleidovského prostoru (červená barva). Zatímco předpovědi založené na Poincarého dodecahedrálním vesmíru (modrá křivka) odpovídá naprosto přesně. Právě zde leží nejvážnější argument obhájců dvanáctistěnného vesmíru.
Autor: Martin Petrásek
Jak je to s Galaxiema a hvězdama.
Žijeme uvnitř obrovské hvězdné soustavy - naše Galaxie, známé jako Mléčná dráha. Při pohledu zvenku vypadá Mléčná dráha jako obří spirála tvořená jádrem obklopeným dlouhými rameny a celý systém pomalu rotuje.
Mezi hvězdami je velké množství plynu a prachu - který můžeme pozorovat - a také neznámý materiál zvaný "skrytá hmota", který je pro nás neviditelný. Daleko od centra, v jednom ze spirálních ramen, na periferii Mléčné dráhy, leží náš maličký domov, sluneční soustava.
Za čisté jasné noci můžeme vidět asi 5000 nejbližších hvězd. Očima sotva vidíme dále než několik tisíc světelných let, protože prostor je zaplněn prachem, který zeslabuje světlo vzdálených hvězd. Bez dalekohledu tak vidíme jen malou část celé Mléčné dráhy, jejíž průměr činí 100 000 světelných let.
Mléčná dráha obsahuje několik stovek miliard hvězd, mnohé podobné našemu Slunci. Ačkoli několik stovek miliard je téměř nepředstavitelné číslo, jsme pouze na začátku. Astronomové se domnívají, že ve vesmíru je více než sto miliard galaxií. Kolik je v nich celkem hvězd? V jedné hrsti písku může být takových 50 000 zrníček. Přesto bychom na celé pláži dohromady napočítali jen asi tolik zrnek písku jako je v Mléčné dráze hvězd. V celém vesmíru je tolik hvězd, že bychom museli započítat každé zrnko písku na všech plážích na celé Zemi, abychom se přiblížili požadovanému číslu!
Vezměme milimetrové zrnko písku a položme je sem, aby představovalo velikost Slunce. Kdybychom se pěšky vydali k nejbližší hvězdě, zabrala by nám cesta většinu dne, protože cíl by byl téměř 30 kilometrů daleko. Galaxie jsou tedy většinou sbírkami prázdnoty.
Kdybychom stěsnali všechny hvězdy z Mléčné dráhy (naší Galaxie) k sobě, s rezervou by se vešly do prostoru mezi Sluncem a nejbližší další hvězdou. Abychom skutečně vyplnili celý tento prostor, museli bychom vzít všechny hvězdy ze všech galaxií v celém vesmíru!
Při pohledu na noční oblohu se vesmír zdá nepohyblivý. To je tím, že délka lidského života je sotva kapkou ve vesmírném oceánu času. Ve skutečnosti je vesmír v neustáleém pohybu, ale my bychom potřebovali mnohem delší dobu než lidský život, abychom na obloze zpozorovali nějaký pohyb. Kdybychom měli dost času, viděli bychom, že hvězdy a galaxie se pohybují. Hvězdy obíhají okolo středu Mléčné dráhy a galaxie se vzájemně přitahují díky gravitaci. Občas dojde i ke srážce. Hubblův teleskop pozoroval mnoho takových galaktických kolizí. Jako majestátní koráby za nejhlubší noci plují galaxie blíž a blíž, až je jejich vzájemná přitažlivost začne formovat do spletitých tvarů, které se nakonec nezvratně zpletou dohromady. Je to úžasný kosmický tanec v choreografii gravitace.
Galaktická srážka se nepodobá autonehodě nebo srážce dvou kulečníkových koulí. Je to jako když proplétáte prsty. Většina hvězd v galaxiích přežije srážku bez úhony. V nejhorším případě je gravitace vymrští spolu s prachem a plynem do dlouhých pásů, které dosahují do vzdálenosti stovek tisíc světelných let i dále. Obě galaxie zachycené ve strašlivém gravitačním objetí okolo sebe neustále obíhají a vytahují další plyn a prach. Nakonec, za několik stovek miliónů roků,obě galaxie splynou do jediné.
Předpokládá se, že mnohé současné galaxie, včetně Mléčné dráhy, byly vybudovány podobným slučováním menších galaxií v průběhu miliard roků. Divokou a mimořádně silnou interakcí mezi galaxiemi je spuštěn ohňostroj tvorby hvězd ve velkých plynných oblacích, jímž vzniknou zářivě modré nové hvězdokupy. Naše Mléčná dráha míří ke kolizi s nejbližší velkou hvězdnou soustavou - galaxií v Andromedě. Přibližujeme se vzájemně rychlostí téměř 500 000 kilometrů za hodinu a za tři miliardy roků začne gravitační potyčka. Přímá srážka povede ke skvostně provedené fúzi obou galaxií, během níž Mléčná dráha ztratí svou známou spirální strukturu. Místo toho se vytvoří obří eliptická galaxie obsahující všechny hvězdy Mléčné dráhy a galaxie v Andromedě dohromady. Ačkoli tohle se stane až za dlouho, jsou tu i jiné temné síly přírody, které se činí okolo nás, dokonce právě teď...
Trochu polemika o "čase" - reálném, obecném i teoretickém.

S cestováním v čase je to ještě snad zamotanější. Čas už je ve speciální teorii relativity relativní. A proč ne? Jak se zdá, vše na světě je relativní, což prosím neberte v naivním postmoderním stylu. Relativní totiž neznamená libovolný, ale proměnlivý podle algoritmu či vzorce, třeba tak přesného jako v teorii relativity. Současné věda je stále pevnější tím, že stále více relativizuje, což není postmoderní rozbředlost.
Začněme třeba tachyony. Hypotéza je to celkem bez problémů. Existuje-li nějaká hranice, je to hranice jen relativní a proto v principu překonatelná. Je-li nepřekonaná, pak je to často tím, že se pohybujeme ve speciálním prostředí - zde to může být např. v našem vesmíru, našem prostoročase, který má speciální vlastnosti, které neumožňují překonání této rychlosti. Limita rychlosti světla se může jevit jako principiální, i když je jen relativní, jen proto, že je principiální v omezené oblasti (typicky našem vesmíru vytvořeném big bangem). Je absolutní tedy jen zdánlivě (ostatně jako vše). Pro pochopitelnost uveďme ilustraci: Je absolutní pravda, že lidé jsou černí, jestliže jsem dítětem v nějaké od bělošské civilizace izolované černošské osady. Překročíme-li její izolovanost, vše se náhle jeví jinak. Nebo filosoficky můžeme říci s panem Poperem, že rychlost světla jako hranice rychlosti je nedokazatelná a současně vyvratitelná (falzifikovatelná).
Je třeba však poznamenat, že s tachyony to bude asi daleko složitější než si představovat, že je v našem prostoru cosi prostě rychlejšího než světlo. To už ostatně jasně říká předchozí odstavec, kde se vlastně tvrdí, že nadsvětelná rychlost může existovat mimo náš prostor. Stačí jen primitivně dosadit v > c do kontrakčního či dilatačního vzorce nebo do vzorce kinetické hmotnosti či Lorentzovy transformace a zjistíme, že dostáváme imaginární hodnoty. To by bylo zřejmě v souladu s tím, kdyby tachyony neexistovaly v našem prostoročase a neměly hmotnost. Pak by se "imaginárním problémům" v našem prostoročase vyhnuly. Ale to je jen hypotetická úvaha jako náznak toho, že vše může být daleko jinak než jsme zvyklí v našem obvyklém fyzikálním pojetí.
Relativní je jako vše i směr toku času, jen musíme najít ten správný faktor, na kterém je směr toku času závislý a najít přesný funkční vztah. Nadsvětelná rychlost je spíš náznakem tohoto daleko složitějšího vztahu závislosti na něčem, než přímo tím faktorem, který vše způsobuje. Podle teorie i praxe nemohou objekty mající nenulovou klidovou hmotnost (hmotnost je jen jedna z mnohých vlastností hmoty) ani dosáhnout rychlosti světla. Takže se cestování ve fyzikálním čase bude těžko týkat nám známých objektů včetně našich těl v netransformované podobě. S informací je to ovšem jiné. Nevěřil bych moc fyzikálnímu tvrzení, že žádná informace se nemůže pohybovat rychleji než světlo, zejména když za takový pohyb budeme brát i jiný než kontinuální pohyb naším prostorem (představme si třeba, že se něco postupně objeví na různých místech prostoru a jinak se pohybuje mimo něj). Informace je totiž daleko obecnější pojem než většina současných fyzikálních pojmů, a zahrnuje naprosto obecný rozdíl libovolné i teprve v budoucnu nalezené veličiny. Limit rychlosti světla se zřejmě netýká ani tak informace jako jejího fyzikálního nositele, na který je každá informace nutně vázána. A jelikož zatím fyzika nezná jiné nositele než disponující nenulovou pohybovou hmotností má za to, že když tyto tři faktory (hmotnost, informaci, maximálně světelná rychlost) viděla vždy spolu, musí být spolu stále svázány. Fyzika je, při vší úctě k ní, v tomto případě v roli onoho černouška, který stále žije v izolované černošské osadě. Není to žádná ostuda, protože jsou to v tuto chvíli hranice lidského poznání, za které je možné se dostat jen do určité míry možnými spekulacemi. Slušnou jistotu může přinést jen oproti spekulacím pomalé ale solidní fyzikální bádání.
Mylnou nerozlučitelnost "svaté fyzikální trojice" hmotnost, informace, podsvětelná rychlost můžeme ilustrovat třeba situací z mládí René Descarta. Dotyčný se totiž poprvé zamiloval do šikmooké dívky a proto si v mládí všímal jen šikmookých děvčat. Měl za to, že v lásce on a ona a "šikomookost" musí být vždy spolu. Později přišel na to, že stačí dva lidé opačného pohlaví a netřeba onoho podivného tvaru očí, že ten byl je náhodným přenosem. Mám za to, že v případě informace a podsvětelné rychlosti může být pravda to, na co už kdysi dávno upozorňoval Hume. A totiž to, že lidé jak nutný tak i náhodný souběžný výskyt dvou faktorů mohou považovat za zákonitou souvislost a že platí-li, že faktor A nutně s sebou přináší faktor B, nemusí platil, že faktor B nese s sebou vždy A (má-li každý ženu, která je mu matkou, neznamená to, že každá žena bude matkou). Názorným příkladem může být tzv. fenomenologický vlak. Kdybychom se narodili ve vlaku a nikdy bychom nebyli mimo něj a nikdo by nám z prostředí mimo vlak nemohl předat zkušenost, tvrdili bychom, že na všech železničních přejezdech vždy bliká červené světlo a jsou stažené závory a nechápali bychom, jak se mohou auta dostat na druhou stranu přejezdu.
Může-li být tedy pravda, že informaci lze přemisťovat rychleji než světlo, máme i my naději na cesty časem. Naše vědomí podle všeho je spíše složitě zorganizovanou informací než čím jiným, a tak je lze v principu přenést na jiného nositele než nositele disponující hmotností a existující v našem časoprostoru.
Při cestování v čase dokonce ani nemusí nutně docházet k porušování kauzality, jak se dnes zhusta domnívají jeho fyzikální odpůrci. Kauzální paradox totiž nevyplývá ze samotného faktu cestování v čase, ale z představy, že existuje neměnná minulost. Kauzální paradoxy tak vyplývají jen z nesmyslné představy, že cestování v čase se děje v našem prostoročase, i když už prosté dosazování do elementárních vzorců speciální teorie relativity naznačuje něco jiného - nelze se pohybovat proti směru času a současně být v našem prostoročase. Jestliže tedy ve svých úvahách opustíme logiku obvyklého všedního života (našeho prostoročasu) a pak se pokusíme analyzovat cestování v čase, k žádným zásadním kauzálním těžkostem nemusí dojít. Musíme si uvědomit, že naše časoprostorová kauzalita není obecná kauzalita jako taková, takže zdánlivé kauzální paradoxy by třeba bylo možné vyřešit zobecnění kauzality mimo náš prostoročas. Ale to raději až v dalším článku "Minulost už není co bývala", bude-li o něj zájem. Tam bychom si mohli cestování časem trochu přiblížit.