|
Láska jako psychotický blud.
Robert M. Yougson ve své knize "O podivínství, šílenství a genialitě" s oblibou boří vžité psychologické kategorie. Mj. se také rozhodl pro novou definici lásky: Označil ji za psychotický blud. U příležitosti svátku práce a lásky na Science Worldu zveřejňujeme jeden z již dříve publikovaných textů... Pokud blud definujeme jako iracionální přesvědčení, které není přístupné rozumové argumentaci, pak láska tuto definici zřejmě opravdu splňuje. Například je zde průvodní neotřesitelné přesvědčení, že vztah bude trvat navěky, i když mnoho důkazů svědčí pro opak (zkušenost z vlastního života, sledování okolí atd.). Dalším asociaovaným bludem má být zcela nekritické hodnocení milované osoby. Někdy se připojuje i naprosto špatný pohled na vlastní možnosti (přecenění sil, optimismus neodpovídající situaci apod.), občas lásku provází také paranoia či patologická žárlivost. Námitka proti celé koncepci zněla, že v případě lásky je šílenství pouze omezené ve vztahu k určitému objektu a další mentální funkce nejsou narušeny. Yougson však uvádí, že celá řada bludů je podobně jednoúčelových. Lidé jsou třeba přesvědčeni o únosu mimozemšťany, ale ve všech dalších ohledech se chovají normálně. Yougson svůj pohled na věc zakončuje nadějným konstatováním, že ačkoliv popisovaná psychóza vykazuje i v případě úspěšného vyléčení tendence k recidivě, řadě lidí se přece jen podaří postupně získat jistou imunitu a zbytek života dokáží přečkat v relativním poklidu, neobtěžováni dalším atakem choroby. (Zdroj: Robert M. Yougson: O šílenství, podivínství a genialitě Klikněte na obrázek 
V tomto článku je důkaz o nesmrtelnosti citu k jednomu člověku, nezávisle na životě a smrti. Vždy hledáme tutéž lásku v každém našem životě. Zajímavé ne? |
Nejnovější poznatky psychologie lásky.
Genetický výzkum otevřel v posledních desetiletích netušené možnosti. Postupným poznáváním zákonů dědičnosti a popisem lidského genomu badatelé zjišťují genetickou podmíněnost mnoha lidských charakteristik v normě i patologii, do nichž se ještě donedávna věřilo, že jsou původu psycho - či sociogenního. Genetický entuziasmus však vedl i k závěrům, které vždy neodpovídají realitě. Není tomu tak dávno, co se ještě i odborníci domnívali, že i párové soužití je u lidí jaksi geneticky naprogramováno. Ještě v roce 1967 tvrdil autor Nahé opice Desmond Morris, že evolučním účelem lidské sexuality je "posilovat párový svazek a podporovat vytváření rodinné jednotky". Tento názor sice vcelku potvrzoval klasické představy židovsko-křesťanské morálky, posvěcující monogamní párové svazky, neodpovídal však posledním zjištěním evoluční biologie a evoluční psychologie. Pokud by tomu tak skutečně bylo a partnerská věrnost by v nás byla geneticky naprogramována, asi by v průzkumech sexuálního chování neuváděly dvě mimomanželské styky až třetiny ženatých mužů a téměř polovina vdaných žen. Partnerská věrnost je v živočišné říši velmi vzácným jevem. Platí pravděpodobně tvrzení amerického sociologa Edwarda O. Wilsona, že věrnost je vlastností, která vzniká teprve tehdy, když je pro oba partnery výhodnější svá mláďata vychovávat spolu, než si nového partnera hledat. Mozek - největší sexuální orgán: Dlouhodobě byly za prototyp celoživotně věrných párových svazků považovány ty, které vytvářejí ptáci. Věřilo se, že až 97 % ptačích druhů je monogamních. V posledních letech však ornitologové pomocí rozboru DNK zjistily, že až 40 % ptačích mláďat totiž má jiného biologického otce než je celoživotní partner samičky. Proto asi nepřekvapí ani zjištění, že i u lidí žijících ve velkých městech má asi čtvrtina dětí jiného biologického otce než je manžel matky. Zdá se, že je přirozené, když i ženy využije příležitost mít styk s atraktivnějším partnerem než je její manžel, a tím zvýšit naději na kvalitnější potomstvo. Důsledkem je pak zvýšení rozvodovosti - i u nás se rozvádí až třetina manželství, v Praze dokonce až polovina. Strategií přírody, která umožňuje lidskému rodu přežít je pak to, čemu se říká láska. Zásadní zjištění, z něhož musíme při rozboru tohoto fenoménu vycházet je fakt, že i lidská mysl je - tak jako i jiné orgány a funkce - předurčena především pro předávání genů příštím generacím. Podle německého sexuologa Erwina Haeberleho je největším sexuálním orgánem mozek. A právě v mozku začínají biochemické procesy, které obvykle označujeme jako zamilovanost nebo láska. Při setkání s potencionálně vhodným partnerem či partnerkou je náš mozek zaplaven neurotransmittery, především tzv. phenylthylaminem (PEA), dopaminem a noradrenalinem. Mají podobné chemické složení i účinky jako amfetaminy, tedy látky, z nichž se vyrábějí drogy povzbuzující nervovou a psychickou aktivitu - fenmetrazin nebo známý pervitin. Proto působí zamilovaní lidé jako byli pod vlivem nějaké drogy, jediný rozdíl je pouze v tom, že tuto drogu si mozek vyrábí sám. Zamilovanost slouží potomkům: Stav akutní zamilovanosti lze z hlediska sexuální psychologie popsat jako stav erotické fascinace. Tento termín vyjadřuje skutečnost, že v období zamilování nás eroticky přitahuje jen jeden objekt našeho citu, o jiných mužích či ženách nepřemýšlíme v sexuálním kontextu, nepřitahují nás, nepředstavujeme si je ani v erotických fantaziích. Ale je známo, že tento stav je vždy pouze dočasný - trvá v průměru dva až čtyři roky. Jak tvrdí americký sexuolog John Money, je to právě délka období, které je potřebné pro nalezení partnera, námluvy, oplodnění, donošení dítěte a odkojení dítěte. Příroda si tak zamilováním zajistila, aby v zájmu zdárné výchovy potomstva zůstal rodičovský pár spolu alespoň po nezbytně nutnou minimální dobu. Dodnes nacházíme první vrchol ve statistikách rozvodovosti po čtyřech letech,. A nejenom to - protože většinou v průměru tři roky po narození prvního dítěte mají lidé v našich kulturních podmínkách dítě další, není překvapující, že druhý vrchol rozvodovosti je pak po sedmi letech manželství. Účinek phenylethylaminu, "drogy zamilovanosti", je tedy zjevně pouze dočasný. Tělo si na tuto drogu - tak jako i na jiné - postupně zvykne a její působení je stále slabší. Po dvou - třech letech už tělo není schopno produkovat dostatečné množství této látky. Pro mnohé páry to znamená konec vztahu a hledání nového, který by otevřel možnosti nové genetické kombinace. U primitivních společností lovců a sběračů žijících dodnes na úrovni doby kamenné, tomu tak skutečně zpravidla je. Zamilování však může přejít i ve vztah hlubší, kterému říkáme láska či manželské štěstí. Zde je totiž účinek phenylethylaminu převážen účinkem jiných drog produkovaných mozkem, endorfinů. Jejich vliv je podobný vlivu morfinu, tedy spíše uklidňují, utišují. Ve zralém partnerství pak tento opiátový vliv endorfinů převažuje. Sňatek a poklidné manželské štěstí však logicky nevylučují možnost dalšího zamilování - každý z nás jich zažije za život několik. Pokud pak vliv přílivu phenylethylaminu při novém citovém vzplanutí převáží tlumivé působení endorfinů, dochází k rozvodům i v jinak ideálních manželstvích. Lidské přirozenosti tedy model monogamního celoživotního svazku zjevně neodpovídá. Mnohem blíž je jí asi model tzv. sukcesivní nebo seriálové monogamie, tedy na sebe navazující vztahy, v nichž si jsou partneři po jistou dobu věrni, než se otevřou opět dalším možnostem. Je monogamie normální?: Další důkazy o tom, že naše morální maxima odpovídají přirozeným základů lidské sexuality pouze velmi vzdáleně, nám poskytuje srovnání s našimi nejbližšími živočišnými příbuznými - africkými lidoopy. Pouze asi 18 % všech druhů primátů žije v monogamních svazcích (např. gibon nebo kosman),. ostatní druhy jsou buď polygamní (typickým příkladem je gorila, kde jeden silný samec má harém několika samic) nebo promiskuitní, jako např. šimpanzi, kde za dobu říje jedna samice kopuluje až s několika desítkami samců. A je přitom známo, že ze všech primátů je nám nejblíže právě šimpanz - naše genetická výbava se odlišuje jen v 1,2 %. Šimpanz tak má k člověku geneticky blíž než například k orangutanovi. Pokud pak porovnáme relativní velikost varlat u různých druhů primátů, docházíme k poznatku, že čím je druh promiskuitnější, tím je hmotnost jeho varlat ve srovnání s celkovou hmotností větší. Je to logický požadavek vývoje - pokud chce samec během kopulace oplodnit samici a odevzdat svou genetickou informaci, u promiskuitních druhů musí jeho spermie "bojovat" se spermiemi jiných samců a větší objem ejakulátu pak zvyšuje pravděpodobnost úspěchu. Z tohoto hlediska je pak Homo sapiens ve velikosti varlat (tvoří přibližně 0,6 promile jeho celkové tělesné hmotnosti) někde mezi šimpanzem a gorilou a lze ho považovat za mírně promiskuitní živočišný druh. Předpoklad mírné promiskuity našeho druhu pak potvrzuje i další zjištění týkající se počtu spermií a objemu semene. Ty totiž nesouvisí ani tolik s časem, který uplyne od poslední ejakulace, ale především s délkou času, po který je partnerka muže mimo jeho dosah. Znamená to, že muž, který neměl styk řekněme týden, bude mít více spermií v ejakulátu, když tento týden jeho žena stráví na služební cestě, než když stejnou dobu bude ležet doma s chřipkou. Jeho spermie se tak chystají na možnou konkurenci a na boj se semenem jiných mužů, s nimiž mu mohla být partnerka v době nepřítomnosti nevěrná. Další důkazy toho, že nejsme druhem monogamním, přináší antropologie. Přibližně 1000 z celkem 1154 popsaných lidských společenství, minulých či současných, včetně společenství lovců a sběračů, byly či jsou polygamní, tedy takové, které mužům povolovaly více partnerek. Z tohoto hlediska je naše monogamní kultura dosti vzácnou výjimkou. I zde se však lidská přirozenost často nakonec projeví - buď v nevěře či v rozvodech a v několika po sobě jsoucích manželstvích. Statistika rozvodů přitom poskytuje další zajímavé zjištění, týkající se charakteristik naší sexuality. Nevěra ženy je jednou z nejčastějších příčin rozvodů, nevěra muže však pouze vzácně. Vysvětlení tohoto rozdílu pak můžeme opět najít v oblasti našich rozdílných reprodukčních strategií. Zatímco prvořadým zájmem muže je co nejvíce rozšířit své geny, tedy oplodnit co nejvíce žen, přičemž u nich tolik nehrozí, že by měli nutně zájem opustit svou stálou partnerku a dál se starat o své mimomanželské potomky, při nevěře ženy existuje vždy nebezpečí, že její manžel bude muset celoživotně nevědomě investovat do cizích genů, pečovat o děti jiného muže. Proto ženská nevěra je pro vztah nesrovnatelně více ohrožující než nevěra muže. Potvrzuje to i zajímavý pokus, při němž si měli muži a ženy představovat své partnery v různých intimních situacích. Zatímco pro muže byla nejvíce rozrušující představa partnerky souložící s jiným mužem, ženy nejhůře nesly myšlenku, že jejich partner je romanticky zamilován do jiné ženy, že s ní prožívá romantickou lásku. V těchto případech totiž hrozí, že by je mohl opustit a svůj čas i péči investovat do jiné partnerky a jejích dětí. Z rozdílů v investicích mužů a žen do péče a výchovy potomstva pak plynou i další rozdíly v sexuálních rategiích obou pohlaví. Muž se uchází o více žen, konkuruje o ně s jinými muži a je ženou odmítán nebo připuštěn. Pokud je přijat, je pak na jeho rozhodnutí, zda odejde nebo v tomto svazku zůstane a stará se o ženu a její potomky. Protože z hlediska úspěšné reprodukce je pro muže účelné obojí, tedy snaha o co nejširší rozšíření svého semene, svých genů, ale současně i péče o potomky, která zvyšuje pravděpodobnost jejich úspěšného přežití, vyvinul se prototyp muže schopného párové vazby, ale náchylného k odskoku bokem. Mužská a ženská strategie: I když člověk patří obecně k živočišným druhům s velkou rodičovskou investicí (např. na rozdíl od ryb, které kladou sice miliony jiker, ale pak je ponechávají svému osudu, takže dospívá pouze málo z nich, člověk má potomků jen několik, ale dlouhodobou péčí zvyšuje pravděpodobnost jejich přežití), dle pohlaví zde existují velké rozdíly. Zatímco muž může teoreticky do reprodukce investovat pouze minimum energie a právě jednu tu úspěšnou ejakulaci, a proto může celkem bez problémů kopulovat i s náhodnými sexuálními partnerkami, investice ženy je zde nesrovnatelně větší . každá soulož pro ni představuje riziko otěhotnění a následné péče o potomstvo. Ženské vajíčko je v přírodě podstatně vzácnějším zbožím než mužská spermie - zatímco žena má celoživotní zásobu asi 200 vajíček, muž by - jak tvrdí známý aforismus - v případě úspěchu každé své spermie mohl za život zalidnit středně velký vesmír. Ženy tedy musí být podstatně vybíravější, musí testovat potencionální partnery, zkoušet a vybírat toho nejlepšího, toho, který zajistí ty relativně nejkvalitnější geny a také toho, kdo poskytne záruky, že ji po oplodnění neopustí a bude se starat o její potomky. Není proto divu, že ženy se obvykle zamilovávají pomaleji než muži, potencionálního partnera si testují, zda a kolik bude ochoten do nich investovat (zde je možno hledat důvod toho, proč ženu např. obvykle potěší květiny, které dostane od partnera, což jinak racionální vysvětlení rozhodně nemá.) Současně je však pro ženy výhodné, když příležitostně nevěrou zařídí soupeření spermií - tím totiž zvyšují pravděpodobnost početí i možnost oplodnění spermiemi nesoucími kvalitnější genetickou informaci. Je prokázáno, že ženy jsou více nevěrné (také více navštěvují bary a více se malují) právě v období kolem ovulace. Jak je snad zjevné z těchto několika ilustrativních úvah, relativně nové vědecké obory jako etologie, evoluční biologie a evoluční psychologie poskytují úplně nový pohled na lidskou sexuální psychologii i originální vysvětlení mnoha projevů lidského chování a prožívání, souvisejících s fylogenezí našeho druhu a s jeho genetickou výbavou. Poznání této podmíněnosti našeho chování pak jistě může přispět ne pouze ke ztrátě iluzí, ale i k jejímu překonání. Člověk jistě není pouhý geneticky naprogramovaný stroj, není dokonce ani pouhé zvíře. Jak totiž píše publicista Robert Wright, člověk je zvíře morální. |
Nevěra
Představa sexu s jiným partnerem je pro mnoho lidí velmi lákavá. Co však znamená nevěra pro vztah? Nevýznamnou epizodu, nebo drama? Výzkumu, který byl nedávno proveden v sousedním Německu, ukázal, že jen velmi málo párů je schopno se vyrovnat s nevěrou toho druhého. Nejvíce náchylní k cizoložství jsou muži mezi 40 a 50 lety a ženy mezi 30 a 40 lety. Názory na to, co je to vlastně nevěra, se velmi různí. Pro 19 % respondentů je nevěra už jen platonický citový vztah k jiné osobě, 27 % lidí definuje nevěru jako výměnu něžností včetně polibku, 48 % účastníků průzkumu se cítí být podvedeno až pohlavním stykem partnera s třetí osobou. Výzkum vědců Israela Charnyho a Siviana Parnasse ukázal i dopad nevěry: ze 62 manželství, ve kterých se jeden partner dopustil nevěry, skončilo 21 rozvodem, ve 27 svazcích panovala velmi špatná nálada a čtyři páry spolu žily nadále už pouze odděleně. Jen devět párů vedlo po určitém čase znovu šťastný manželský život. Poměrně tristní výsledek. Jen zřídka končí milostná pletka vztahem Naděje, že pomocí nevěry je možné nalézt lepšího partnera, je naprosto zcestná. Jen v málo případech končí milostná aféra skutečným plnohodnotným vztahem. Mnoha nevěrníkům to však naprosto vyhovuje, neboť nevyhledávají žádný trvalejší vztah. Avšak kdo si myslí, že krátké vybočení ze stereotypu, jak se manželská nevěra často označuje, pomůže zpříjemnit život, hluboce se mýlí. Nevěra sice pomůže vyřešit „hormonální přetlak", současně je však časovanou bombou, jež může mít nedozírné následky. Rozvrat manželství a rodiny často mají za následek problémy v zaměstnání, které pak mohou ohrozit samotnou existenci záletníka. Nevěra z nutnosti? Případ nikoliv ojedinělý. Milan se ženil poměrně mladý a se svou dívkou se před svatbou miloval jen jednou, takže o nějakých společných sexuálních zkušenostech nemůže být ani řeči. Po roce se jim narodila dcera a za další dva roky syn. Během této doby se frekvence sexu stále snižovala, až se nakonec manželé úplně přestali milovat. Milan z toho byl nešťastný a nevěděl, co dělat. Zkoušel všechno možné, studoval příručky a odbornou literaturu s tematikou „jak uspokojit ženu", vše marně. Manželka se s ním odmítala milovat a dělala všechno možné, jen aby k sexu nedošlo. Milan rezignoval. Nebylo mu ani třicet let, a náhle se octnul v nechtěném celibátu. Jenže pohlavní pud nelze potlačovat. Milan trpěl neukojenou touhou a z ní plynoucími depresemi. Vše vyvrcholilo na jednom podnikovém večírku, kde po několika skleničkách alkoholu neodolal koketující spolupracovnici, kterou po ukončení večírku doprovodil domů, kde se s ní pomiloval. Milan manželskou nevěru vždy nekompromisně odsuzoval, a najednou se sám stal cizoložníkem. Kolegyně vše brala jako jednorázové zpestření svého sexuálního života, možná si někam připsala další mužský skalp. Milanovi se však zbortil svět. Porušil své morální zásady a cítil se jako ten nejposlednější bídák. Zahořkl, a dnes už o sexu nechce ani slyšet. Nevěra a singles Především singles brzy zjišťují, že vztah s vdanou/ženatým je většinou velmi krátkodobou záležitostí. Mnozí svobodní si po krátkém čase uvědomují, že důvěrnost a spřízněnost jsou ty tam a místo nich jsou vyžadovány skvělé sexuální výkony. Obzvláště mladí lidé se potom dostávají pod extrémně silný tlak. Chtějí být úspěšní u opačného pohlaví, a tak se u nich sex náhle stává výkonnostním sportem se všemi jeho negativními projevy. Psychosomatické poruchy jako závrať a bolesti hlavy nebo dokonce impotence či poruchy orgasmu nejsou u těchto mladých lidí žádnou vzácností. Skutečná příčina těchto poruch dosud ještě nebyla zjištěna. Možná ještě horší než strach z neúspěchu jsou výčitky svědomí. Ačkoli lékaři nemají k tomuto fenoménu žádné informace, je jisté, že psychosomatické potíže způsobené problémy ve vztahu ještě více zatěžují již tak narušený partnerský vztah. Nevěrný partner si může přestat vážit sám sebe a je znechucen svou vlastní slabostí. V noci trpí poruchami spánku a celé dny je doslova mučen svým špatným svědomím. Nevěra módní záležitostí? Manželství to v dnešní době nemá vůbec lehké. Zatímco dříve bylo cizoložství považováno za jeden z nejtěžších prohřešků, v dnešní společnosti patří nevěra k „dobrému tónu" a stává se takřka životním stylem. Také jisté dobrodružství spojené s cizoložstvím je už dávno pryč. Specializované časopisy a internetové stránky s kontaktními inzeráty snadno pomohou nalézt stejně smýšlející protipól. Pro některé je však riziko odhalení tím pravým dobrodružstvím. Například pro třicetiletou Zuzanu: „V kanceláři na psacím stole, když každou chvílí může někdo přijít, to je teprve opravdová jízda," libuje si. Přesto má své zásady: „Nikdy s kolegou ze stejného oddělení. Z toho jsou jenom problémy." Až dosáhneme vyšší životní úrovně, na své si jistě přijdou i specializované cestovní kanceláře. Zatímco sexuchtiví muži si budou užívat s lolitkami v Bangkoku, ženy se rády svěří do „péče" svalnatých rastamanů z Jamajky, jejichž jména jako „Doctor Feelgood" nebo „Big Bamboo" mluví sama za sebe. Svět se mění a s ním i společenské normy. Vývoj nelze nijak zastavit, otázkou však zůstává, zda stále větší tolerance manželské nevěry je tím pravým projevem pokroku. Pokud se nevěra stává normální společenskou normou a běžnou praxí, je to vážný důvod k zamyšlení. (Přebráno z tisku) |